Motýli
Brouci
Obratlovci
Rostliny
Motýli

Okáč bělopásný

Okáč bělopásný

Okáč bělopásný patří mezi nejohroženější motýly u nás. Jedná se o druh řídkých světlých lesů, doubrav a borů. V minulosti se roztroušeně vyskytoval po celém území státu, v Čechách i hojně, od 50. let 20. století došlo k drastickému ústupu v důsledku změn v obhospodařování krajiny. Dnes se vyskytuje pouze na Sedlčansku a v kaňonu středního toku Vltavy.

Okáče můžeme vidět létat od konce června do srpna. Dospělci se živí nektarem, především fialově a modře kvetoucích bylin, zejména mateřídoušky. Samci vyčkávají na osluněných kmenech a větvích borovic a dubů nebo skalních výchozech. Samice klade vajíčka na osluněných místech v dosahu živných rostlin. Housenky se vyvíjejí od srpna na kostřavách, vylézají hlavně v noci, přes den se ukrývají v trsech při zemi.

Jako pro mnoho motýlů otevřených lesních stanovišť není pro okáče tolik limitující druhová skladba lesů, spíše jejich prostorová a vertikální struktura, zejména hustota zakmenění. Zkušenosti z NPR Drbákov – Albertovy skály ukazují, že prosvětlení lesa, podobné probíhajícímu projektu, má zásadní pozitivní dopad na jeho populaci.

Autor fotografie: © Martin Růžek

Přástevník kostivalový

Přástevník kostivalový

je evropsky chráněný druh, který obývá skalnaté lesostepní oblasti. V uplynulých letech z mnoha lokalit vymizel, protože oblasti jeho přirozeného výskytu vlivem nedostatečného managementu ubývají.

Samec i samička přástevníka jsou na pohled stejní, charakterističtí zářivou oranžovou až červenou barvou spodních křídel. Dospělé jedince můžeme během dne spatřit od konce června do začátku září sedící na květinách pozdního léta, např. sadcích, bodlácích, starčcích. Larvy konzumují byliny, po přezimování listy stromů a keřů, dospělci se živí nektarem. Housenky jsou černohnědé, vespod žlutohnědé se žlutým hřbetním pruhem a oranžovými štětinkami.

Negativní dopad na přirozené biotopy přástevníka mělo v minulosti intenzivní hospodaření (např. intenzivní pastva s kosením nedopasků, plošné sečení nebo vícenásobná seč). Naopak pozitivní je extenzivní způsob hospodaření s mozaikovým odstraňováním dřevin. Absence managementu vede k zarůstání lokalit a degradaci habitatu nejen pro přástevníka, ale i pro další stepní a lesostepní druhy.

Autor fotografie: Marcelo Consollo, Flickr, licence CC BY-NC-SA 2.0

Modrásek rozchodníkový

Modrásek rozchodníkový

Teplo a suchomilný ohrožený druh osidlující biotopy s nezapojenou vegetací jako jsou suché skalnaté svahy a lomy, kamenité stepní stráně s podkladem jak vápencovým, tak i kyselým. Žije i v Českém krasu, Labských pískovcích, Českém středohoří, na Pálavě a dalších místech.

Živnou rostlinou v ČR je rozchodník velký. Dospělci poletují nízko nad vegetací a po krátkém letu usedají. Často se sluní s polootevřenými
křídly. Navštěvují květy např. rozrazilů, mateřídoušek nebo hvozdíků. Motýl se zdržuje v bylinném patru či poletuje kolem míst bez vegetace, biotop neopouští. Ve dne snadno unikne pozornosti, ale v podvečer, kdy se ukládá k odpočinku, je svým zbarvením a kresbou zdaleka dobře patrný.

Hlavní faktory ohrožující jeho existenci jsou sukcesní zarůstání lokalit bez managementu, zalesnění lokalit nebo blízkého okolí, zavážení lomů odpadem, likvidace vhodných stanovišť při opravě a rekonstrukci hradů apod.

Autor fotografie: Syrio, Wikimedia, licence CC BY-SA 4.0

Ostruháček kapinicový

Ostruháček kapinicový

Ohroženým druh teplých nížin a pahorkatin, žije například ve středním Povltaví, Českém krasu, Českém Středohoří nebo na jižní Moravě. Je velmi usedlý, prakticky se nevzdaluje ze svého biotopu. Žije na teplých a krytých stanovištích, většinou svažitého charakteru. Samci zaujímají vyčkávací strategii, s křídly pootevřenými ke slunci sedí na koncových větvičkách trnky. Obě pohlaví lze pozorovat jak prudce a skákavě poletují nad či uvnitř trnkových keřů.

Ohrožený je zalesňováním opuštěných, křovinami zarůstajících strání. Osídluje i druhotná stanoviště, například v opuštěných lomech. Ochrana spočívá v zachování jeho přirozených stanovišť, v chráněných územích pak jejich vhodnou údržbou, tedy bránění náletu a jeho zapojení vypásáním (nejlépe kozami) a kácením.

Autor fotografie: © Martin Růžek

Brouci

Roháč obecný

Roháč obecný

Žije v dutinách starých stromů a v mrtvých pařezech, s odstraňováním starých stromů  mizí i jeho přirozené prostředí a zdroj obživy. U nás byl rozšířen v listnatých lesích po celém území, dnes je jeho výskyt omezen do několika oblastí. Kromě Povltaví se nejhojněji vyskytuje na jižní Moravě.

Larvy se živí rozkládajícím se dřevem. Mají krémově zbarvené průsvitné tělo s oranžovýma nohama a hlavou, na které se vyjímají ostrá, hnědě zbarvená kusadla. Larva prochází několika fázemi vývoje a po 4 až 6 letech se zakukluje. Kukla roháče žije asi tři měsíce v půdě, dospělci se líhnou v létě a objevují se od května do srpna. Létají za soumraku s charakteristickým hluboce bzučivým zvukem. Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího se dřeva. Dospělí brouci žijí pouze několik měsíců a živí se nektarem a šťávou stromů a rostlin. Samci jsou celkově větší než samice. Ačkoliv samčí kusadla vypadají hrozivěji, jsou příliš slabá na to, aby ublížila. Naopak menší kusadla samic mohou způsobit bolestivé kousnutí. Samci je používají podobně jako jeleni k zápasu mezi sebou.

Autor fotografie: Petr Hykš, Flickr, CC BY-NC 2.0

Tesařík broskvoňový

Tesařík broskvoňový

Kriticky ohrožený mizející druh teplomilných doubrav v říčních údolích. V minulosti se vyskytoval také v ovocných sadech, ale v tomto prostředí už v našich podmínkách nebyl dlouhá desetiletí zjištěn. Vývoj probíhá v odumírajících větvích nebo kmenech dubů a dalších listnatých dřevin. Ohrožen je úbytkem vhodných lokalit, především přeměnou původních doubrav na porosty jehličnanů.

Délka těla je 9 – 20 mm. Krovky jsou červené s černou oválnou skvrnou uprostřed. Štít je nejčastěji černý, vzácněji s červenými skvrnami nebo je celý červený. Zbarvení krovek a štítu je variabilní.

Autor fotografie: Siga, Wikimedia, licence CC

Nosorožík kapucínek

Nosorožík kapucínek

Jeden z našich větších brouků, měří 20-43 mm, larvy až 120 mm. V přírodě ho najdeme jen náhodně od května do konce léta většinou v podvečer nebo v noci, kdy navštěvují výrony mízy na kmenech dřevin – přes den se ukrývá v suchém listí, v trouchu, kompostu apod. Samci jsou nápadní výrůstkem na hlavě, který směřuje nahoru a je zahnutý slabě dozadu, tento „roh“ velmi variuje ve velikosti. Zbarvení je variabilní v přechodech mezi červenohnědou až téměř černou barvou.

Vyskytuje se v nížinách a teplých pahorkatinách. Vývoj probíhá v tlejících pařezech a dutých kmenech listnáčů nebo v jejich odumřelých silných kořenech. Ubýváním starých vykotlaných stromů se tento druh adaptoval na staré komposty zelinářských zahrad, hromady pilin, hnijící dřevní odpad, ale i na „tučnou“ hlínu ve sklenících. Larvy velké cca 100-120 mm se po 3 – 4 letech zakuklí v kokonu vytvořeném z kousků dřevní hmoty a hlíny o velikosti velkého slepičího vejce. Vývoj trvá několik let.

Autor fotografie: Ferran Turno Gort, Flickr, licence CC BY-NC-SA 2.0

Krasec měďák

Krasec měďák

se u nás vyskytuje na teplých místech v borových lesích. V dospělosti je 25 až 30 milimetrů dlouhý. Barva je šedo-měděná, výrazně lesklá, krovky mají výrazné rýhy a ploché jamky.

Dospělce najdeme již časně od května do srpna, často jak se vyhřívají na borových metrech. Také jsou často k vidění, když na kmeny naletují. Vývoj probíhá v trouchu borovic. Od nakladení vajíček trvá vývoj poměrně dlouhou dobu, okolo tří až pěti let. Poslední rok již přezimuje kukla nebo dospělý jedinec, pak už se imaga prokousávají ze dřeva ven. Je zákonem chráněný jako ohrožený.

Autor fotografie: Luis Mata, Flickr, licence CC BY-NC-SA 2.0

Obratlovci

Výr velký

Výr velký

Výr velký je evropská největší sova s rozpětím křídel až dva metry. Nad mohutným zobákem září nápadně velké, ohnivě oranžové oči. Prodloužená pírka vytvářejí na hlavě tzv „uši“, které mohou být až 9 cm dlouhé. Nohy s prsty jsou opeřené až po drápy. Díky jemnému peří je vynikajícím a vražedně tichým letcem.

Během toku se výr ozývá hlubokým, houkavým a poměrně příjemně znějícím voláním „bu – hu“ nebo „uhu – hu – uhu – huhu“. Výr je věrný svému hnízdišti. Vlastní hnízdo si nikdy nestaví, raději obsadí opuštěná hnízda dravců. Hnízdí v podhorských a horských oblastech ve výklencích nebo na částečně krytých římsách ve skalách a skalních útesech, ale i v dutinách starých stromů.

Za soumraku a v noci loví ptáky ale i ježky, zajíce nebo srnčata i 15 km od hnízdiště. Kořist, kterou lokalizuje dokonalým sluchem a zrakem, chytá v letu i na zemi. Kořist nikdy nekonzumuje na místě, kde ji uloví. Odnáší si ji v pařátech na stálé místo na skále, tzv. „trhaniště“, kde ji částečně oškube, roztrhá na větší kusy a hltá.

Autor fotografie: The3cats, Pixabay

Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý

Náš nejrychlejší pták při střemhlavém letu dosahuje rychlosti až 300 km/h. Ve druhé polovině 20. století došlo k velkému úbytku sokolů, pravděpodobně kvůli pesticidům (DDT), které se dostávaly přes potravu až do vajec. Díky zákazu používání DDT a zákazu odstřelu v současné době stavy sokola stěhovavého u nás mírně stoupají.

Hnízdí především ve skalnatých oblastech, vyhledává otevřenou krajinu či velké paseky. Rozpětí křídel sokola je 85–115 cm, samice jsou výrazně větší a váží až 1500 g. Loví převážně jiné ptáky do velikosti kachny. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a na kořist útočí svými pařáty. Za letu má charakteristická dlouhá špičatá křídla a poměrně krátký, na konci se zužující ocas. Sokolí pár si je věrný do smrti jednoho z nich. Jakmile jeden zahyne, druhý si najde nového partnera. Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety. Samička snáší 2–4 vejce v března či dubnu. Během hnízdění bývá velmi citlivá na vyrušování a snůšku může i opustit. Mláďata se líhnou během května a první poloviny června.

Autor fotografie: Radovan Václav, Flickr, licence CC BY-NC 2.0

Netopýr černý

Netopýr černý

Kriticky ohrožený druh netopýra. Pro samice, která rodí jen dvě mláďata, jsou klíčové dutiny stromů, kde v létě tvoří kolonie. Jako zimoviště slouží podzemní prostory různých typů (štoly, jeskyně, bunkry, sklepy, chodby v hrázích vodních nádrží apod.), kde tento druh vyhledává chladnější místa. Netopýr černý je štěrbinový druh, na zimovištích lze však nalézt i visící shluky desítek až stovek jedinců. Maximální počet zjištěný na zimovišti v ČR činí přes 1100 kusů.

Má krátký nos, malé oči a široké uši. Obvykle váží 6 až 15 g. Rozpětí křídel dosahuje 26 až 29 cm, délka těla 4,5 až 6 cm. Srst je hnědočerná až černá, často se vyskytuje albinismus. Starší jedinci mají na hřbetě obvykle světlé chlupy.

O způsobu života v období rozmnožování dosud není mnoho známo, neboť letní nálezy jsou velmi vzácné. Potravu (malé motýly a dvoukřídlý hmyz) loví netopýr černý nad vodou a podél lesních okrajů. Je schopen vykonávat poměrně dlouhé přelety (až 290 km). Nejvyšší stáří u netopýra černého, zjištěné kroužkováním, je 22 let.

Autor fotografie: C. Robiller, Flickr, CC BY-SA 3.0

Ještěrka zelená

Ještěrka zelená

Ještěrka zelená

Ještěrka zelená je naší největší ještěrkou, dorůstá až 40 centimetrů. Sameček se samičkou se liší především v období páření. Hřbet samečka je jasně zelený, na spodní straně hlavy do modra. Samičky jsou spíše hnědozelené. Známá je u ještěrek je možnost odlamování ocásku.

Potkáme ji ve stepních až lesostepních oblastech na suchých a vyhřátých křovinatých stráních, kde v případě potřeby rychle najde úkryt. Vyskytuje především na jižní Moravě, v Povltaví i v okolí Berounky a Sázavy.

Ještěrky zelené se živí hlavně hmyzem. Jde o druh s denní aktivitou, která je závislá na teplotních podmínkách a dostatku slunečního záření. Většinou se pohybuje po zemi, ale je také obratným lezcem po stromech.

Ještěrka zelená je chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh. Je velmi náchylná na jakoukoliv změnu svého biotopu.

Autor fotografie: Gail Hampshire, Flickr, licence CC BY 2.0

Rostliny

Mateřídouška vejčitá

Mateřídouška vejčitá

Bylina vysoká 5–25 cm, kvete od června do října. Je to vytrvalý keřík z čeledi hluchavkovitých. Má hluboké kořeny a poléhavé až přímé větvičky. Malé vejčité listy, krátce řapíkaté, jsou na bázi chlupaté. Kvete růžovofialově, jejím květenstvím jsou kulovité lichoklasy na konci stonků.

Vyžaduje suché, slunné a teplé stanoviště a propustnou zem. Mateřídouška je jednou z hlavních živných rostlin okáče bělopásného. Ve vltavském kaňonu je hojná na osluněných svazích stepního nebo lesostepního charakteru.

Autor fotografie: Stefan Lefnaer, Wikimedia, licence CC BY-SA 4.0

Kostřava ovčí

Kostřava ovčí

Stébla jsou 20–60 cm vysoká, tenká, nahoře drsná. Listy má zelené až sivé, někdy i ojíněné, niťovité až jemně štětinovité, alespoň na špičce drsné. Květenstvím je 2–12 cm dlouhá lata. Kvete od května do července.

Chrpa chlumní

Chrpa chlumní

Chrpa chlumní

Chrpa chlumní je ohrožený druh vázaný na výslunná výhřevná stanoviště jako skály, travnaté a křovinaté stráně, lesostepi a dále suché bylinné lemy na okrajích nebo lesních světlinách teplomilných doubrav. Větší množství lokalit se nachází v teplých oblastech středních a severozápadních Čech a jižní a střední Moravy, v dolním Povltaví na skalnatých srázech v kaňonu Vltavy.

Limitujícím činitelem pro další existenci druhu je pokračující sukcese, při které dochází k zarůstání stepních ploch konkurenčně silnějšími druhy, zejména keři.

Bývá až 10 – 80 cm vysoká s lodyhou jednoduchou nebo v horní části větvenou, pavučinatě šedoplstnatou. Listy jsou přízemní a dolní lodyžní řapíkaté, obvejčité, obkopinaté až kopisťovité; lodyžní přisedlé, sbíhavé, obkopinaté. Květy jsou modrofialové (vzácně bělavé) v úboru 4 – 5 cm širokém, přívěsky zákrovních listenů mají třásně světle hnědé nebo stříbřitě bílé. Kvete od května do srpna. Plodem je nažka s chmýrem.

Autor fotografie: Ceasol, Flickr, licence CC BY-SA 4.0

Tařice skalní

Tařice skalní

Tařice skalní